Jitka Kejikova - Kukabara

O Jitce

Jitka Kejíková se narodila v roce 1977 v Brně. Zde také vystudovala Pedagogickou fakultu na Masarykově univerzitě.

Navštívila většinu zemí Evropy. Procestovala Irsko, část Skotska a Anglii. Líbilo se jí ve Španělsku, Itálii, Německu, Rakousku nebo v Litvě. Ze sedla kola pozorovala Korsiku a Portugalsko. Část Norska a Slovinska objevila pěšky i na raftech. Pobřeží Řecka objela na nafukovací lodi Pálava.

Anglicky se naučila přímo v Londýně, kde prožila dva báječné roky. Bydlela i pracovala ve světoznámé čtvrti Wimbledon. Tam si také jako velká fanynka i hráčka tenisu splnila svůj sen a 2 roky po sobě navštívila slavný travnatý Wimbledon. První rok si dokonce vystála (tedy spíš „vystanovala“) v celonoční dlouhatánské frontě vstupenku na Center Court. 🙂

Wimbledon - Jitka Kejíková - Kukabara

V Londýně také pracovala. Nejprve jako uklízečka na stavbách. Později získala o dost příjemnější práci v kavárně Starbucks přímo ve Wimbledonu.

Mezi největší cestovatelský zážitek řadí putování po národních parcích na západě USA, které ji uchvátily svou rozmanitostí. Podívala se však i na slunečnou stranu Floridy, kde žije její bratr.

Jitka miluje sport, zejména už zmíněný tenis, který se jí stal zároveň i koníčkem. Již přes 10 let učí tenisovému umění malé děti i dospělé.

Rok se také bavila výukou angličtiny tříletých dětí v soukromé školce v duchu hesla „učení hrou“.


Jitka o svých zážitcích z cest

Nejodvážnější cesta

Jsem dobrodruh a ráda zkouším nové věci. Miluji situace, kdy drobně lechtá v břiše a kdy cítíte, jak vám stoupá adrenalin. 🙂 Mezi nejdobrodružnější či nejodvážnější řadím jednoznačně své dvě cesty:

První byla sjíždění řeky v Norsku plné ledových peřejí. Po splutí jednoho úseku, který se nám zdál dost obtížný, jsme se dozvěděli, že jde o tzv. pětkovou vodu – tedy těžkou vodu na hranici sjízdnosti plnou nebezpečných válců, spodních proudů a skoků. Tato informace, zdá se, unikla z katalogu cestovky… Sama bych se do sjíždění takové vody dobrovolně nikdy nepustila. 🙂 S heslem nejedete s Čedokem, ale se Cvokem (ona cestovka) jsem po absolvování celého výletu byla šťastná, že jsem jej ve zdraví přežila.

Druhou dobrodružnou cestou byl canyoning ve Slovinsku. To bylo poprvé, kdy jsem si tento sport zkusila. Skákali jsme vodopády, slaňovali jsme a protahovali se tmavými zákoutími kaňonů. Podplavávali jsme části skal, plni zvědavosti, co nás na druhé straně čeká. Vrcholem cesty byla dvanáctimetrová skluzavka, po které téměř padáte dolů. To byl adrenalin!

Jitka Kejíková - canoyning - Kukabara


Nejlepší práce

Moje nejlepší práce byla v kavárně Starbucks ve světoznámé čtvrti Wimbledon v Londýně. Jsem velký milovník kávy a nejenom, že jsem ochutnala spoustu nejrozmanitějších druhů, ale také jsem se naučila, jaký dezert se ke kterému kávovému nápoji chuťově nejvíce hodí.

Bavil mě každodenní ruch v kavárně a také potkávání a poznávání lidí z celého světa. Neuvěřitelně jsem si rozšířila obzory a konečně se pořádně rozmluvila anglicky.

Jitka_Starbucks coffe


Nejnebezpečnější okamžik

Jednou v létě jsme obeplouvali s partou přátel jeden z „prstů“ Chalkidiki v Řecku. Až se nám zachtělo civilizace, a tak jsme s kamarádkou zaparkovaly loď na pobřeží a vydaly se do nejbližšího města. Půldenní výlet, myslely jsme si.

Dopolední cesta ubíhala rychle. Trasa po pobřeží nabízela famózní výhledy. Dorazily jsme k silnici a stoply si auto, které nás dovezlo do města. Vychutnávaly jsme si uličky plné lidí, výborný gyros i skvělé vychlazené pití… Dokonale občerstveny jsme se vydaly zpátky.

Protože nerada chodím stejnou cestou, navrhla jsem, že tentokrát půjdeme po druhé straně pobřeží. První hodinu jsme znovu obdivovaly okolní krásy. Až do okamžiku, kdy se cesta zničehonic ztratila. Dál pokračovalo jen neprostupné křoví. Musely jsme se vrátit, protože den pokročil a my neměly s sebou nic než trochu vody.

Najednou se před námi zjevilo stádo býků. Zastavili se a zírali na nás. Jako by lidskou duši viděli úplně poprvé. 🙂

Začalo se stmívat a my jsme tušily, že budeme muset přenocovat pod širým nebem. Byla nám zima, zůstaly jsme bez vody. A měly jsme hlad. Ráno jsme pokračovaly v cestě a po tříhodinovém putování konečně dorazily k naší skupině, která na nás netrpělivě čekala. Dostaly jsme pěkně vynadáno… Ale aby ne! Báli se o nás. Ale nakonec vše dobře dopadlo.

Jitka Kejíková
5 (100%) 1 vote