Pojďme tuto planetku prozkoumat a ovládnout cizí jazyky

Jitka Kejíková se narodila v roce 1977 v Brně. Zde také vystudovala Pedagogickou fakultu na Masarykově univerzitě.

Má projetou většinu zemí Evropy. Procestovala Irsko, část Skotska a Anglii. Líbilo se jí ve Španělsku, Itálii, Německu, Rakousku nebo v Litvě. Ze sedla kola pozorovala Korsiku a Portugalsko. Část Norska a Slovinska objevila pěšky i na raftech. Pobřeží Řecka objela na nafukovací lodi Pálava.

Anglicky se naučila přímo v Londýně, kde prožila dva báječné roky. Bydlela i pracovala ve světoznámé čtvrti Wimbledon, kde si jako velká fanynka i hráčka tenisu splnila svůj sen a 2 roky po sobě navštívila slavný travnatý Wimbledon. První rok si dokonce vystála (tedy spíš „vystanovala“) v celonoční dlouhatánské frontě vstupenku na Center Court :).

Wimbledon - Jitka Kejíková - Kukabara

V Londýně i pracovala. Nejprve jako uklizečka na stavbách (zajímavá zkušenost:)). Později získala o dost příjemnější práci v kavárně Starbucks přímo ve Wimbledonu.

Mezi největší cestovatelský zážitek řadí putování po národních parcích na západě USA, které ji uchvátily svou rozmanitostí. Podívala se však i na slunečnou stranu Floridy, kde žije její bratr.

Jitka miluje sport, zejména pak tenis, který se jí stal zároveň i koníčkem. Již přes 10 let učí tenisovému umění malé děti i dospělé.

Rok se také bavila výukou angličtiny tříletých dětí v soukromé školce v duchu hesla „učení hrou“.


Nejodvážnější cesta

Jsem dobrodruh a ráda zkouším nové věci. Miluji situace, kdy drobně lechtá v břiše a kdy cítíte, jak vám stoupá adrenalin :).

Mezi nejvíce dobrodružné, či nejodvážnější, řadím jednoznačně své dvě cesty:

První byla sjíždění řeky v Norsku plné ledových peřejí. Po splutí jednoho úseku, který se nám zdál dost obtížný, jsme se dozvěděli, že jde o „pětkovou vodu“ – tedy těžkou vodu na hranici sjízdnosti plnou nebezpečných válců, spodních proudů a skoků. Tato informace, zdá se, unikla z katalogu cestovky :(. Sama bych se do sjíždění takové vody dobrovolně nikdy nepustila:-). S heslem nejedete s Čedokem, ale se Cvokem (ona cestovka) jsem po absolvování celého výletu byla šťastná, že jsem jej ve zdraví přežila.

Druhou dobrodružnou cestou byl canyoning ve Slovinsku. To bylo poprvé, kdy jsem si tento sport zkusila. Skákali jsme vodopády, slaňovali jsme a protahovali se tmavými zákoutími kaňonů. Podplavávali jsme části skal, plni zvědavosti, co nás na druhé straně čeká. Vrcholem cesty byla dvanáctimetrová skluzavka, po které téměř padáte dolů. To byl adrenalin :).

Jitka Kejíková - canoyning - Kukabara


Nejlepší práce

Moje nejlepší práce byla v kavárně Starbucks ve světoznámé čtvrti Wimbledon v Londýně.

Jsem milovníkem kávy a nejenom, že jsem ochutnala rozmanité druhy káv, ale také jsem se naučila, jaký dezert se ke které kávě chuťově nejvíce hodí.

Bavil mě každodenní ruch v kavárně a také potkávání lidí z celého světa. Neuvěřitelně jsem si rozšířila obzory a také se konečně pořádně rozmluvila anglicky.


Nejnebezpečnější okamžik

Jednou v létě jsme obeplouvali s partou přátel jeden z prstů Chalkidiki v Řecku. Jeden den se nám zachtělo civilizace, a tak jsme s kamarádkou zaparkovaly loď na pobřeží a vydaly se do nejbližšího města. Půldenní výlet – myslely jsme si.

Dopolední cesta ubíhala rychle. Trasa po pobřeží nabízela famózní výhledy. Dorazily jsme k silnici a stoply si auto, které nás dovezlo do města. Vychutnávaly jsme si uličky plné lidí, výborný gyros i chlazené nápoje. Občerstveny jsme se vydaly na cestu zpět.

Protože nerada chodím stejnou cestou zpět, navrhla jsem jít po druhé straně pobřeží. První hodinu jsme znovu obdivovaly okolní krásy…až do té doby, než cesta najednou skončila. Pokračovalo jen neprostupné křoví. Musely  jsme se vrátit zpět, protože den pokročil a my neměly s sebou nic než trochu vody.

Na cestě se najednou zjevilo stádo býků. Celé se naráz zastavilo a zíralo na nás, jakoby viděli lidskou duši poprvé :).

Začalo se stmívat a my jsme tušily, že budeme muset přenocovat pod širým nebem. Byla nám zima, zůstaly jsme bez vody. Měly jsme hlad. Ráno jsme pokračovaly v cestě a po tříhodinovém putování konečně dorazily k naší skupině, která na nás netrpělivě čekala. Dostaly jsme pěkně vynadáno…aby ne! Báli se o nás. My jsme se taky bály. Ale nakonec vše dobře dopadlo.

Jitka Kejíková